Janův příběh

Rozvedl jsem se před 23 a bydlel jsem v rodinném domku u rodičů. Měl jsem práci, která mě bavila. Měli jsme zahrádku, práce kolem domku. Dcera, která za mnou a za dědou a babičkou jezdila každý víkend, taky byla s námi ráda. I to mi psychicky hodně pomáhalo. Čas šel dál (teď se mi zdá, že běžel), pak už pomáhala na co jí síly stačily, ale myslím, že jsme byli všichni šťastní. Taťka měl pak mozkovou příhodu, to mu bylo 73 let, ochrnul a byl částečně nehybný. Musel jsem zůstat doma a pomáhat se vším, protože i mamce už bylo 70 let. Po dvou letech taťka zemřel a za rok se to samé přihodilo mamce a téměř stejně se to opakovalo v podobném časovém úseku. Tohle jsem se snažil přejít v co nejkratším časovém úseku.
Dcera už v tom období studovala vyšší sociální školu v Ostravě. Po vystudování nemohla najít místo v oboru. Pak odjela do Španělska, sestra mezitím prodala rodinný domek, já zůstal sám a spal, kde se dalo. Co ale vím, neboť vždy když už jsem padal na kolena, vždy mi někdo pomohl vstát a já cítím kdo. Pak přišel jeden známý, řekl mi, že o něčem ví, kde byl právě spravovat střechu a já jsem ještě ten den byl nastěhován do podnájmu do malé dřevěničky.
Tam jsem si dával do pořádku bydlení. Udělal jsem si zahrádku, vykopal sklep, udělal jsem splachovací záchod a zase se dostával do života. Dcera už se ve Španělsku zabydlela, ale volala mi téměř každý večer. Dvakrát, třikrát za rok dojela a bylo nám dobře. Asi po třech létech bydlení začal za mnou odpoledne docházet pan domácí, začal nosit různé čtení, „Strážní věž" apod. Mne ale o své víře nijak nepřesvědčil. Koncem roku 2015 bylo to 23.10. pro mne přijela dcera. Protože jsem trpěl depresí, zaplatili jsme nájem do jara a odjel jsem si spočinout.
Rychle to uběhlo, vrátil jsem se 23. 2. 2016, ale už jsem neměl kde. Pan domácí si našel někoho vhodnějšího. Zase jsem se ocitl v přírodě bez další síly něco začínat. Asi po 14 dnech jsem se v noci vydal do vesnice a vyhlížel příhodné auto. Opravdu jsem na to myslel úplně vážně, kde se vzal, tu se vzal o půl noci známý s otázkou: „Co tady mrzneš? Pojď spát k nám." Šel jsem a těšil se na postel a teplo. Byl jsem tam týden, trochu jsem se dal do pořádku. Pak jsem měl návštěvu na ÚP a soc. úřadu. Na soc. úřadu byla paní, která mě prý viděla ráno na vesnici. Slovo dalo slovo, nějaký telefonát a ještě ten den jsem byl na azylovém domě na Jasence, myslím, že na smlouvě byl datum 23.3. Bydlím v azylovém domě, máme tu velkou zahradu, práci kolem ubytovny, vše potřebné, co k tomu patří. A hlavně záleží i na nás klientech, jak se vším naložíme. I zde platí „jaký si to uděláš, takový to máš." Já jsem zde našel víru, sílu a vědomí, že nám chce někdo pomoct.
Ještě zavzpomínám na první dny, kdy jsem byl přijat. Nebyl jsem úplně celkově v pohodě. První byla celková hygiena, sprcha, mohl jsem si vybrat veškeré čisté oblečení a dostal jsem večeři. Druhý den byly zdravotní prohlídky, přidělení pokoje. Jelikož jsem byl bez prostředků, dostával jsem veškeré celodenní jídlo. Každý klient má svoji sociální pracovnici, která poradí veškeré další kroky, co si potřeba vyjednat. Ze začátku jsem se tak nesměle zapojoval do pracovní terapie, později trochu víc, až vás to chytne tak, že vás to baví, protože pochopíte, že to děláte pro sebe. Abyste měli kolem sebe čisto, venku aby bylo hezké prostředí, na zahrádce, že máte různou zeleninu aj. Ale ani tyto práce, které děláte vlastně pro sebe, nejsou jen tak přehlíženy, i za to dostanete různé potraviny a sladkosti. A taky si můžete dále vybrat různé čisté oblečení. Tyto veškeré potřeby jsou díky různým institucím a lidem, kteří toto darují k naší potřebě.
Stále jsem si uvědomoval, že abych na vše zapomněl, musím pracovat. Taky mě moc moc bavilo hrát s jinými klienty šipky, petang a u to jsem si našel nové přátele. Teď se dějí zase takové věci, o kterých si myslím, že je to stále jenom sen. Tolik náhod, příjemných chvil a zážitků během tak krátké doby přece není jen tak samo sebou. To, že jsem před půl rokem dostal možnost bydlet v Azylovém domě Elim, bylo po nějakém čase strádání a trápení pro mne štěstíčko. Měl jsem možnost pracovat na zahradě a jezdit pomáhat i do jiných institucí, jako Domov Jitka v Luhu 2, Mateřská škola v Luhu, do Alceda a v neposlední řadě Církve bratrské na Jasence, kde jsem poznal hodně milých lidí, mezi kterými se cítím moc příjemně. Tohle všechno mne vlastně denně povzbuzovalo a povzbuzuje do další práce - toto je opravdu bez nadsázky, opravdu mne to baví. To, že jsem od listopadu dostal v Elimu zaměstnání jako pomocník na údržbě a to, že žijete v bytě Elimu, do kterého jsem se dneska (29. 11.2016) nastěhoval - není sen. Má dcera přijela na čtrnáctidenní návštěvu ze Španělska a stále mi říká: „Taťko, není to sen, je to shoda náhod, hodní lidé kolem tebe, Pan Bůh nad tebou".
Teď píši tyto řádky v bytě, pracuji v Elimu jako pomocný údržbář, ale to, co dělám, je radost a hlavně vděk za to, co Elim udělal pro mě.
Snažit se dělat dobrou práci pod dobrým a vstřícným vedením není těžké. Pryč jsou ty deprese, které jsem se snažil přepíjet. Pryč je to, na co celkově nerad vzpomínám. To, že jsem se stal opět člověkem, který má radost z maličkostí, radost z toho, že jde večer do postele a zároveň se těší na ráno, že jde mezi dobré lidi - takto mě do života vrátil Elim. Jsem a budu za to vděčný. Toto jsem psal, jak mé srdce říkalo, a při tom cítím, že mou mysl a ruku vede Pán Bůh, který mne ochraňoval a dovedl na Jasenku, a já cítím, že mne vede dál. Už mi zase tečou slzy a já končím, snad jsem napsal všechno, co jsem chtěl.
Na závěr: Není ostuda spadnout do bahna. Ostuda je zůstat tam ležet.