Pomáháme uprchlíkům z Ukrajiny

Součástí naší sociální služby Terénní práce Elim je i práce s uprchlíky z Ukrajiny. Přinášíme rozhovor s Oljou, která do ČR přišla před více jak 2 roky. Její příběh a jak se jí a její rodině žije a daří v ČR se dozvíte v rozhovoru. Děkujeme za celoroční finanční podporu z Nadace EP Corporate Group.

Oljo, už je tomu asi dva a půl roku, co jsi přijela i s rodinou z Ukrajiny do České republiky. Můžeš říci, co tomu předcházelo?
Na Ukrajině začala válka a my jsme tam nějakou dobu zůstali (asi měsíc). Zjistili jsme však, že to asi psychicky nevydržíme. V tu dobu mi zavolala kamarádka, která v České republice bydlí už asi tři roky a řekla mi, že existuje možnost přijet do České republiky. Poradili jsme se tedy s manželem a rozhodli se, že pojedeme.

Když si vzpomeneš na den, kdy začala válka (24. února 2022), jaké to bylo? Jaké jsi měla pocity? Co se vlastně stalo?
23. února jsem měla službu v nemocnici. Do práce jsem odešla z domu jako obvykle a všechno bylo tak, jako vždy. Pracovala jsem na směně (ta u nás trvá 24 hodin) a někdy kolem čtvrté hodiny ranní jsem slyšela, že něco vybouchlo. Naše nemocnice se nachází uprostřed Kyjeva. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaký ohňostroj, vůbec jsem si nepomyslela, že by to mohl být začátek války. Někteří kolegové, kteří sledovali zprávy, řekli, že začala válka. Nechtěla jsem tomu vůbec věřit. Říkala jsem si: „To není možné, včera byl ještě klid a dnes válka?" Za chvíli se ale zopakovaly další výbuchy, do toho zvuk sirény a už bylo jasné, že se stalo něco vážného. Zavolala jsem tedy manželovi, který byl doma s dětmi (bylo to kolem páté hodiny ranní) a řekla mu, ať sbalí nějaké věci a ať se jdou schovat do sklepa. On však řekl, že u nich se nic neděje a že je klid. Divil se, proč by měli někam chodit. Pomyslela jsem si tedy, že je to pouze v centru Kyjeva a brzy to opět skončí. Trochu jsem se zklidnila. Pacienti byli nervózní a nevěděli, co se děje, proto jsem je musela uklidňovat, ale nebylo to jednoduché, jelikož jsem sama klid neměla. Druhý den ráno se objevily informace ve zprávách společně s doporučením, aby ten, kdo může, odjel z Kyjeva. Já jsem ale takovou možnost neměla, jelikož mne nikdo ráno nepřišel vystřídat. Některé kolegyně nepřijely, protože to nebylo možné, a jiné už z Kyjeva odjely, protože věděly, co se děje.

Co vás vedlo k rozhodnutí odjet z Ukrajiny?
Ze začátku to byl asi strach. Strach o děti, které brečely, když jsme se schovávali ve sklepích, ve kterých bylo chladno. Obchody byly zavřené, takže jsme si ani nemohli nakoupit normální jídlo. Nemohla jsem se už déle dívat na to, jak děti pláčou a já je nemohla uklidnit, protože sama jsem neměla pokoj. Byli jsme asi pět dní v Kyjevě a poté jsme odjeli k mým rodičům do Vinnické oblasti. Tam byl cekem klid, ale létaly nad námi rakety, takže i v noci jsme museli vstávat a chodit se ukrývat do sklepů. Po nějaké době mi volala kamarádka, že bychom mohli odjet do České republiky. Můj manžel tedy šel na vojenskou správu, kde obdržel povolení, že může vycestovat. Když už jsme měli v rukou toto potvrzení a k tomu známé v ČR, kteří nám mohou ukázat, co a jak, rozhodli jsme se, že odjedeme. Jeli jsme tehdy vlakem do Užhorodu a tam se nás ujal pan Petr. Ten nás přivezl do Vsetína na chatu na Nivách. Tam jsme bydleli asi měsíc. Poté nám organizace Elim pomohla sehnat bydlení. Přestěhovali jsme se do malé vesničky Kateřinice a začali nový život v novém prostředí.

Bylo to těžké?
Bylo. Ale díky lidem, kteří k nám byli vstřícní a pomáhali nám např. sehnat jídlo, oblečení, vyřídit dokumenty, komunikovali s námi, k tomu navíc cizí jazyk, který jsme neznali, jsme to zvládli. Ale bylo to pro nás moc těžké.

Od té doby již uplynula nějaká doba. Co teď děláš, co je jinak ve Tvém životě?
Momentálně pracuji v nemocnici jako zdravotní sestra. Nedávno jsem složila aprobační zkoušku a můžu tedy pracovat jako běžná zdravotní sestra. Do té doby jsem totiž byla pouze na placené stáži.

Takže děláš to, co jsi dělala na Ukrajině. Bylo těžké stát se zdravotní sestrou v České republice?
Bylo to těžké. Za prvé proto, že to bylo v cizím jazyce a musela jsem se učit nejenom gramatiku, ale také si zopakovat veškerou nauku o ošetřovatelství v češtině, což bylo náročné. Díky Bohu jsem to ale zvládla a teď už to mám za sebou. Miluji svoji práci a moc ráda pomáhám lidem, kteří to potřebují. Pracuji na mužském oddělení ONP a máme mnoho pacientů, o které se musíme starat, musíme je krmit a dávat injekce, dělat převazy, poskytovat jim psychickou a také duchovní podporu, protože mnozí jsou již starší lidé, kteří to zvláště potřebují.

Chtěla bys na závěr něco dodat?
Chtěla bych poděkovat všem Čechům, kteří nám poskytli pomoc a podporovali nás. Také bych chtěla poděkovat organizaci Elim, která nám pomohla vyřídit dokumenty, sehnat byt a poskytla nám (a stále poskytuje) podporu. Jsem moc vděčná obci Kateřinice, starostovi i soc. pracovnici - že se o nás starali, pomáhali nám a podporovali nás ve všem, v čem jsme měli nějakou potřebu. Jsem také vděčná církvi, lidem, kteří tam jsou, protože to byla pro nás obrovská pomoc, psychická, duchovní i finanční podpora. Bez nich bychom to nezvládli. A také jsem vděčná Pánu Bohu, že nám posílal lidi, kteří k nám byli vstřícní a postaral se o nás.

Děkujeme Olji za rozhovor a přejeme jí a její rodině, ať se jim daří, a ať mohou v ČR vždy nalézt přátele, kteří při nich budou stát.

 

"NEJSTE V TOM SAMI"

Naše organizace se od začátku války na Ukrajině zapojila do přímé pomoci ukrajinským uprchlíkům prostřednictvím Terénní práce Elim. Jednalo se převážně o odbornou a praktickou pomoc s vyřízením či zajištěním bydlení, víz, zdravotního pojištění, bankovních účtů, humanitárních dávek, práce, škol, školek apod. Mohli jsme tak pomoci 150 uprchlíkům z Ukrajiny, kteří se ocitli v nepříznivých životních podmínkách. Vzhledem k narůstajícímu objemu práce cca o 230 % a i z důvodu nutnosti lepší orientace v prostředí a kultuře ukrajinských uprchlíků, jsme v červnu roku 2023 zřídili pracovní pozici „Konzultant pro ukrajinské uprchlíky" na částečný pracovní úvazek vykonávaný pracovnicí přímo z jejich řad. Tato pracovní pozice byla zcela financována ze získaných darů a pomohla nám zefektivnit komunikaci a získat nové kontakty na uprchlíky s různými potřebami.

Uvědomovali jsme si však to, že stejně jako náš život přináší neustálé změny a potřeby, tak i životy ukrajinských uprchlíků v našem regionu jsou denně postaveny před nečekané výzvy, nové potřeby a nenadálé situace, ve kterých potřebují pomoci.

Na konci roku 2023 jsme se zapojili do grantové výzvy Druhý domov III Nadace EP Corporate Group s návazným projektem „Nejste v tom sami". Nadace tento projekt schválila a podpořila nás nadačním příspěvkem pro rok 2024. Od 1. 1. nám tato finanční podpora umožňuje v této práci nejen pokračovat, ale taky práci zefektivnit, zacílit na ty nejvíce ohrožené a usnadnit jim integraci či zlepšit neuspokojivé životní podmínky.

Cílem projektu je poskytnout praktickou a poradenskou pomoc minimálně 50-ti ukrajinským uprchlíkům během roku 2024 díky navýšení stávajícího úvazku na celý úvazek již zmíněné pracovní pozice. Nyní můžeme poskytovat finanční příspěvky na základní životní potřeby uprchlíků, nájemné a nezbytné vybavení bytu těm, kteří jsou v nepříznivých situacích. Naše pracovnice je denně v kontaktu s ukrajinskými uprchlíky a zajišťuje jim poradenskou a konzultační pomoc v ukrajinském jazyce ve spolupráci s naší terénní službou Terénní práce Elim.

Děkujeme Nadaci EP Corporate Group za tuto podporu v roce 2024!